Svojšice očima Eeteeho a ušima Pava

A přece se čekalo na déšť a to dokonce úspěšně. Dvě krátké přeháňky v samém počátku spíše zpestřily proměnlivost sobotního počasí, než aby nějak ohrozily hladký průběh festivalu. Po západu slunce se jedinými pozorovatelnými jevy na obloze stalo několik hvězd a oslnivá záře ze Svojšické kotliny.

Hvězdy nahoře vždy neznamená hvězdy dole… Technofestival, jak byl dlouhou dobu předem anoncován, jsem vždy chápal spíše jako setkání lidí z mnoha koutů naší republiky na jednom poměrně malém místě, kde cesta mezi nejvzdálenějšími scénami nezabere déle než pět minut. Obří svojšický „technotrychtýř“ přesto kraloval – vystřídalo se zde nejvíce diktátorů a robotilo zde nejvíce poddaných :o).

Celou party jsem procestoval, hudbu jsem tedy vnímal spíše komplexně s několika výraznějšími momenty. Jako první na hlavním údolíčku zaujal Džejár. Aniž bych si všiml, kdo v ten moment stál za gramofony upoutala mě nejdříve hudba samotná. První polovina setu patřila nadýchanějším a plošším skladbám. Jako naladění v úvodu nepotřebuji víc. Skladba desek měla myšlenku a nechyběla jim něha. Závěr značně přitvrdil a v ten moment jsem si znovu uvědomil, kde jsem, a přestal jsem se vznášet v lehce podmračených oblacích.

Krátce jsem ještě zachytil živák Matrixe, pod kterým se podepsal svým alter egem Fishguard. Elektronický přednes jeho myšlenek se snažím již delší dobu marně pochopit. Cítím z něj silnou dávku introverze a skrytých ideí, tedy dávku pro náročné posluchače. Soudě dle pohledu na tou dobou již zaplněný betonový prostor před pódium, tančit na Fishguarda většina lidí umí.

Polák Echoplex sklidil nejdříve několik lehce rozpačitých reakcí publika na místě, aby se v konečném zúčtování prosadil na samý vrchol pomyslného hodnocení svojšických živáků. Já ale kráčel jinam.

Cesta vedla prostranstvím mezi stánky s oblečením, svítícím a blikajícím čímsi, pivkem a dalším nezbytným cateringem. Minul jsem Lucky House Tent a modré kadiboudy renomované značky Toi Toi. Ocitl jsem se na druhém konci areálu, kde loňský chillout stánek vystřídal jungle stan. V té době si za mixem pohrával Philip Tbc. Záměrně píši pohrával. Jeho experimentální pojetí znělo sice originálně, ale celkový dojem postrádal šťávu a tanečnost.

Zato takový Dan Walterstein alias Dan Cooley protřepal notně všechny přítomné končetiny pod houseovou plachtou. V jednoduchosti je síla a v zaplněném stanu bylo znát, že taneční pohyby zúčastněných ladily stejnou notu, jaká se linula z reproduktorů. Tomu se tedy říká progressive?

Po Danovi přišel můj osobní vrchol celého festivalu – vystoupení Colina Dalea. Když jsem během jeho hraní přišel do našlapaného stanu, chvíli jsem nechápal z tolika lidí kolem. Naštěstí převládala koncentrace krásných slečen a upřímných úsměvů jsem zahlédl také mnohem více než na hlavním flooru. Následoval krátký pohled ke gramofonům, kde muž s tmavou tváří a hudba samotná společně vytvořili vlastní svět rytmu a melodie. Colin hrál tak euforicky, že mě okamžitě roztančil. Jeho největšími zbraněmi byly nejen osvědčené hitovky, které u nás známe spíše z technosetů viz. Jerry nebo Orbith, ale i způsob jakým je dokázal naservírovat. Colina bych nejraději poslal na hlavní stage, aby vnesl trochu světla do temna techna. Respect!!!

Světlo do tmavého Svojšického údolíčka stejně nakonec přišlo v podobě nádherného svítání. Záře postupně pronikala z východní strany deroucí se jemnými paprsky skrz skupinky stánků a nehybných listů klidně stojících břízek. A hlavně konečně teplo. Stačilo roztáhnout deku na protější západní mezi – naprostý luxus.

Na techno podiu znělo lajvko Slováka Hu, které k mé potěše nepostrádalo pestrost a na slovenské poměry zvukovou bohatost. Bohužel výpadky elektřiny ho předčasně poslaly do zákulisí. S tím však problémy neskončily. Nika 77 položila svou první placku, ani snad nestihla namíchat druhou a celý aparát včetně světel opět vypadl. To se opakovalo ještě dvakrát nebo třikrát. Niky mi bylo líto, ale nakonec byla dodávka proudu obnovena a jak ona tak zbývající DJ sety mohly dojet až do závěrečné 9té hodiny.

PĹ™emýšlĂ­m, jak celĂ© letošnĂ­ Svojšice zhodnotit a uzavřít. Snad nÄ›kolika fakty… PoÄŤasĂ­ nakonec docela vyšlo. Byla zima, ale o to vĂ­ce se vyplatilo poÄŤkat na prvnĂ­ jarnĂ­ paprsky. Noc utekla jako voda a tak vÄ›tšina festivalu probĂ­hala za dennĂ­ho svÄ›tla. LidĂ© se moĹľná poÄŤasĂ­ zalekli vĂ­ce, neĹľ by si poĹ™adatelĂ© přáli a mnoho z vás zĹŻstalo doma. NávštÄ›vu odhaduji na ÄŤtyĹ™i tisĂ­ce. Ani nevĂ­m, jestli má cenu vyjadĹ™ovat se k nelegálnĂ­m stimulantĹŻm… Snad jen  pár slov:

 â€žDrogy na taneÄŤnĂ­ scĂ©nÄ›, byly, jsou a ještÄ› dlouho budou. Patří k nĂ­ stejnÄ› tak jako gramofon a nenadÄ›láme nic. Ty sám, ty sama ale mĹŻĹľeš – jsi sám sobÄ› bohem, mysli na to. Rozhoduješ na svĂ˝m Ĺľivotem a smrtĂ­, bytĂ­m a nebytĂ­m. A já říkám bĂ˝t a proto tu stále jsem, chcete taky?“

HodnocenĂ­:

+ atmosféra
+ kvalita zvuku
+ houseová stage a Colin Dale
+ dramaturgie
+ úroveň světel a dekorací
+ door boys
- živá vystoupení
- sociální zařízení
- výpadky elektřiny
- malé parkoviště
- ceny na barech
- "neviditelná" zdravotní služba (bacha, na to – na každé party by mělo být viditelné označení stanoviště zdravotníků)
+ celkovĂ˝ dojem